Byla to má druhá návštěva Pekingu, v překladu Severního hlavního města. Prvně jsem do Číny jela vloni na podzim, podruhé letos v dubnu. Užívala jsem si tam příchod jara a teplé sluneční paprsky. První cesta byla plná napětí a očekávání, při druhé už jsem věděla, co mě čeká.

Peking mám ráda, má své kouzlo, svůj zvláštní tep. Historie tam na člověka ale nedýchá. Památek tam moc není. Všechno bylo zničené, během kulturní revoluce v druhé polovině 60. let. Pod vedením komunisty Maa se zformovali pekingští studenti do Rudých gard. Ty ničily, co mohly. Jejich terčem bylo takzvané Čtvero staré – staré myšlení, stará kultura, staré návyky a staré obyčeje. Ekonomický rozvoj země je obrovský, ale sociální rozdíly mezi lidmi stále více patrné. Dodnes žije v Číně téměř 80 % populace s méně než 2 dolary na den (přibližně 40 korun). Po pekingských ulicích jezdí subtilní Číňané ve velkých luxusních autech a naopak pouliční prodejci své zboží tahají na kárkách, které vypadají, že se každou chvíli rozpadnou. Pořádek, jaký známe odsud, tam člověk nevidí.

Hutongy – klasická čínská obydlí

Hutongy jsou přízemní baráčky spojené úzkými uličkami, dříve pro všechny vrstvy obyvatel, dnes v nich žijí spíše chudší lidé. Pomalu z Pekingu mizí, protože půda, na které stojí, získává stále větší hodnotu. Bydlela jsem v našem pronajatém bytě ve čtvrti Dongzhimen, i proto jsem měla pocit domova a bezpečí. Je to část, kde jsou zahraniční ambasády, v ulicích je relativně čisto, stromy a květiny. Počasí mi po celou dobu ukazovalo svoji hezčí tvář. Velký smog nebo lijáky jsem nezažila.

I když zemi vede komunistická strana, lidé nežijí v komunismu tak jako dříve u nás. Jde o tvrdý kapitalismus s jediným pravidlem, právem silnějšího. Pokud na to máte, koupíte tam vše. Co se týká potravin, tak například mléko z Austrálie, jogurty a sýry z Francie, dort Marlenka a Emco müsli z Čech. Na čínském trhu seženete také spoustu věcí, avšak ve velikosti XXL, ovoce a zeleninu obřích rozměrů. Těžko věřit, že vypěstované bez hnojiv a pesticidů. Bohatí Číňané kupují zahraniční značkové oblečení, švýcarské hodinky, francouzské šperky. Mít nejnovější smartphone je nutností. Oproti Praze, mají lidé v Pekingu signál v metru, v přeplněném vagónu tak všichni klopí oči a sledují oblíbený seriál, posílají hlasové zprávy nebo hrají někajou on-line hru. Podzemka je přehledná, nápisy jsou v čínštině i angličtině. V dopravní špičce se u vchodů čekají fronty na nastoupení, silnější vyhrává, a pokud ze soupravy pustíte někoho vystoupit, nemusíte se dostat zpátky.

Kdo nemluví čínsky, s angličtinou moc v ulicích nepochodí. Místní z větší části nerozumějí a myslím si, že se ani nesnaží porozumět, je jich 1,3 miliardy, tak vlastně asi ani nemusejí. Když například nasednete do taxíku a budete po řidiči chtít, aby vás zavezl na letiště „Airport”, tak je lepší rozpažit ruce a kymácet se jako letadlo.

Yogayard – místo, kam se člověk rád vrací

Angličtinu ale zvládají někteří mladí Číňané, kteří rádi cestují na západ a studují tam. Setkala jsem se s nimi v mém oblíbeném studiu Yogayard. Před jedenácti lety ho založila Američanka Robyn Wexler společně s Číňankou Mimi Kuo-Deemer. Příjemné studio o dvou sálech, kde jsou vedeny lekce v průběhu celého dne. Yogayard bylo vůbec první otevřené jógové studio v Pekingu. Učí tam instruktoři z celého světa. Většinou jsou hodiny bilingvální, v angličtině a čínštině. Lekce jsou rozděleny podle obtížnosti na stupnici 1 až 3. Třetí level je praxe s prvky aštanga jógy. Dbá se na správné a kvalitní provedení jednotlivých pozic. Je to podobné jako u nás. Číňané, kteří ve studiu učí, mají často nějaký učitelský kurz vedený lektory z Ameriky a pro zkušenosti si jezdí do Indie. Za jógou tam chodí místní lidé i cizinci, kteří ve městě pracují a dlouhodobě žijí. Čínské pojetí jógy, bez amerických a indických prvků, je podobné gymnastice, velká ohebnost a pružnost. Na aštanze jsem poznala Victora, rodilého Hongkongžana, se kterým jsem se skamarádila a navštěvovala jeho lekce. Každé úterý pořádá mysore (tzn. každý cvičí sám v rytmu svého dechu první sérii aštangy), sejde se parta kamarádů, převážně instruktorů jógy a společně si zacvičí. Využila jsem jeho pozvání a vyrazila. První zkouškou bylo už jen dostat se na místo určení, neztratit se v metru a trefit výstup, kterých je u stanic opravdu hodně. Povedlo se. Sešlo se nás deset, neplatili jsme nic, Victor zapnul přehrávač mp3, ze kterého se linul předtočený mužský hlas, guru, který na nás mluvil v sánskrtu. Každý si praktikoval po svém, vzájemně jsme se střídali v adjustmentu, dopomoci v jednotlivých ásánách. Byla to moc fajn hodina a půl očisty těla i mysli.

Hongkong – město nadchodů, podchodů a klimatizací

Hongkong je úplně jiný než čínské vnitrozemí, omývá ho Jihočínské moře a do roku 1997 patřil Britům, celých 99 let. Stopy koloniální minulosti jsou patrné na každém kroku. Spousta lidí ho přirovnává k americkému New Yorku. Hongkong je tvořen několika vzájemně propojenými ostrovy. Cestuje se mezi nimi podzemkou, trajekty a mezi těmi, které jsou spojeny mosty, také auty a autobusy.

Nejvíce se mi líbil zelený ostrov Lantau s přírodním parkem a klášterem Po Lin, který je největším chrámem na celém území Hongkongu. Dominuje mu Tian Tan Buddha, jeden z největších sedících bronzových venkovních soch Buddhy na světě. Váží 200 tun. Součástí kláštera je i vegetariánská restaurace, spousta obchodů se suvenýry, vonnými tyčinkami, korálkovými náramky a soškami Buddhy. Z vrcholku na úpatí ostrova je nejlepší cestovat lanovkou. Půlhodinová cesta v kabince, zavěšené vysoko na lanu, umožní člověku sledovat moře a ostrovy z ptačí perspektivy. Můžete si připlatit a svést se lanovkou, která má prosklené dno, takže pak už je panoramatický pohled doveden k dokonalosti.

Samotný ostrov Hongkong je jedno z nejhustěji obydlených míst na zemi a stavební parcely patří k nejdražším na světě. Pohyb v centru mezi mrakodrapy je tam možný jen přes visuté křižovatky, jezdící schody, podchody a nadchody. Pláže jsou tam ale velmi příjemné a čisté. Na nákupy je ideální čtvrť Causeway Bay a Times Square, kde jsou obchody na šestnácti podlažích. Z přístavu Victoria Harbour se pluje na všechny okolní ostrovy, které jsou součástí administrativní oblasti. Není to odtud daleko ani do Macaa.

Klid hledají ostrované na zalesněných vrcholcích. Chodí tam na procházky se psy a s kočárky. Nejslavnější je vrch Victoria Peak. Jede se tam sto let starou tramvají Peak Tram, která zdolává převýšení 386 metrů. Měla jsem pocit, že nesedím na sedadle, ale ležím. Na vrcholu je za jasného počasí krásný výhled na přístav a předlouhé mrakodrapy. V tamních kavárnách u hrnku čaje nebo kávy vás baví jen tak být, pozorovat a nic neřešit.

Ženšen, zázvor, elixíry všeho druhu v každé ulici

Obchody s čínskou medicínou jsou tam téměř na každém rohu. Koupit se dají všelijaké bylinné tinktury, naložený zázvor, drahý ženšen, sušené žraločí ploutve, paroží, sušené rybí maso, brouci a spousta dalších věcí. Možná lépe nevědět, co všechno tam člověku visí nad hlavou. Často jsou to (pro Evropana) eticky sporné věci. Není problém vyhledat ani odborníka na akupunkturu. Řeknete mu svůj problém, své psychické obtíže a on vám pomocí malých jehliček pomůže ulevit od problému. Je tomu už 34 let, kdy Organizace spojených národů uznala tradiční čínskou medicínu za účinný léčebný systém. Akupunkturu jsem nevyzkoušela, ale jógu jsem nevynechala. Praktikuje se tam vše, jako v Praze, přes aštangu, powerjógu, jin jógu, bikram a hathajógu. Známý je řetězec studií Pure Yoga. New York, Taipei, Singapur a právě několik jich je i v Hongkongu. Studia jsou krásně čistá, tichá, dbá se tam na design a na recepcích prodávají známé oblečení kanadské značky Lululemon. Poprvé jsem tam vyzkoušela jin jógu. Velmi pomalý sled ásan, se zapojením hlubokého dechu. Název tohoto typu lekce jógy vychází z taoistického konceptu jin a jang (ženské a mužské energie). Má blízko k tradiční hathajóze. V lekci se hlavně otevírají a uvolňují klouby v oblasti boků a pánve. Byla to změna do mé dynamické praxe, mysl chtěla jít dál, těkala a s dlouhými výdržemi jsem se vnitřně trochu prala. Lekce nazvaná power hour už byla úplně jiná. S Lawrencem, který vyrůstal v Nepálu a studuje anusara jógu, jsme se krásně zahřáli a nakonec i příjemně popovídali. Stejně jako s ostatními lektory, které jsem na lekcích potkávala. Inspirovaly mě lekce iyengar jógy, ve kterých se pracuje s pomůckami. Sama je ve svých lekcích používám. S bloky a pásky jde posunout rozsah ásan zase o kus dál. Jak lépe zapojit nohy při pozdravech slunci? Jednoduše, použít blok, stlačit ho mezi stehny a protlačovat vnitřní rotací stehen.

Jóga je milá závislost, způsob života, který učí člověka, skrze své systémy, být lepším. Je to o pocitech, o vnitřním vnímání. A jestli člověk praktikuje na východní, nebo západní polokouli, to je vlastně úplně jedno, protože lidé, kteří nemluví stejným jazykem, se jógou dorozumí.

(uveřejněno v časopise Jóga Dnes – podzim)