Monthly Archives: Březen 2014

Rozloučení aneb vstříc novým dobrodružstvím

Rozloučení aneb vstříc novým dobrodružstvím

Sedím v malém bílém bytě a představuji si dveře, do kterých vejdu a uvidím krásnou rozkvetlou zahradu“. Slova, která na poslední lekci v jednom pražském jogovém studiu pronesl Veselý jogín na závěr své lekce. Touto větou začala meditace v šavásaně, pozici mrtvoly, četl(a) je z knížky, kterou mám teď před sebou „Základy meditace“.

Byla to ale dlouhá cesta, než jsem se dostala sem na oranžovou podložku. A trvalo to, než jsem se dostala k psaní tohoto článku, který jsem Veselému jogínovi slíbila. Píšu ho teď, protože je před námi oběma velká změna a kus cesty máme za sebou.

Když se buduje přátelství, neřeknete si: takhle to chci budovat, s tím nebo s tou si budu víc povídat. Prostě vám člověk nějak vpluje do života (nevěřím na náhody) a rozveselí ho třeba růžovou barvou, a jediné co děláte vy je, že se necháte vést. Podporujete se navzájem při lekcích i mimo ně. Tak jako s jogou ani s tímto přátelství cesta neskončila, přestože bude Veselý jogín stovky kilometrů daleko.

Je to zhruba šest let, co jsem si řekla, že bych měla dělat něco se svým tělem. Zklidnit ho, posílit svaly. Začala jsem chodit na aerobic, běhala jsem, cvičila body styling, ale necítila jsem se spokojená. Hledala jsem snad něco vyššího? Začala jsem chodit na pilates, bavilo mě to, ale přesto to nebylo ono. Jednou jsem na lekci přišla sama a instruktorka se mě zeptala, jestli chci individuální lekci, nebo obě zajdeme na hodinu jogy. I když jsem se rozhodla pro druhou variantu, nezamilovala jsem se. Hezké pocity z ásan přišly až o mnoho měsíců později.

Postaral se o ně muž, který vede hodinu s velkým optimismem, hravostí a úsměvem za každých okolností. Až na jeho hodinách jsem začínala chápat taje jógy a jsem ráda, že první hodina mě neodradila. Na jedné z lekcí jsem pak potkala Veselého jogína(ku), smály jsme se tomu, jak je svět malý a setkáváme se i mimo práci. Byl to právě Veselý jogín, který mi ukázal ještě další cestu k joze. Respektive do jednoho studia v centru Prahy, kde jsem potkávala spoustu nových instruktorů a učila se nové pozice. Najednou se tam objevil i můj první učitel a hodiny byly stále zábavnější. Veselý jogín se za několik měsíců vydal na dráhu ze zkušeného cvičence do instruktorských kurzů. A měl moji plnou podporu. Po úspěšném absolvování kurzu jsem začala chodit i na jeho hodiny, stejně tak i na lekce dalších. Pluli jsme všichni s dechem, dostávali jsme se do obrácených pozic, ve stromu jsem po dvou letech intenzivní jógy začala zavírat i oči. Ve vráně jsem najednou zvedla obě nohy a paty ve střeše pevně dopadaly až na podložku. Byl to právě Veselý jogín a veselý první učitel, kteří mě dovedli dál a ukázali, že jóga není jen o cvičení, i když jsem to tak původně brala. Chtěla jsem přece mít pevné svaly. Pevné už jsou, teď pronikám do jiné dimenze jógy, té duchovní, meditační. Jsem závislá a téhle závislosti se nikdy nechci zbavit. Protože po cvičení je dobře na těle i na duchu. Aby to pochopil ten, kdo jógu necvičí, musel by s ní začít, protože slova jsou sice hezká, ale nebude jim moc věřit. A jak říká Veselý jogín: „Stejně na té jogamatce jednou všichni skončíme.“

Tímto bych ráda poděkovala jemu, jí, jogínovi, jogínce, přítelkyni za odvahu, za laskavost, podporu, vedení jogových lekcí a za to, že je. Protože je prostě skvělá. Hodně štěstí v mém milovaném městě Zuzi!

S láskou a pokorou

Klára